Štěpánka na Nový rok
„Jak na Nový rok, tak po celý rok“ praví staré přísloví. Snažím se jím řídit a proto 1. ledna si plánuji nějaký výlet, pokud možno spojený s nějakým „sáhnutím“ na beton. Počasí ale nebývá obvykle přející takovým aktivitám. Letošní vývoj zimy a předpověď ale byly příznivé-sněhu málo i na horách, teplota kolem nuly, zataženo. Proto jsem zvolil Novoroční výstup na Štěpánku a cestou z Kořenova návštěvu několika řopíků.
Ráno po Silvestru byly ulice jako vymetené, ve vlaku měli zaměstnanci Českých drah převahu nad cestujícími. Až příliš zatažená obloha začala ale hned zkraje hatit plány. Krajina za okny vlaku se začala nesměle rýsovat až někdy kolem 7.30 v Tanvaldu. Kořenov mne přivítal velice nepatrným mžením. Horší bylo, že to hned na zemi mrzlo a vytvářelo téměř skleněnou vrstvu. Asfalt, kámen, beton, zmrzlá hlína-vše klouzalo jak blázen. Jít se dalo jen po trávě nebo lesem v jehličí. Sním sice netvořil jednolitou vrstvu, zato se ale nepříjemně bořil a kde se nebořil, tak klouzal. Ale co se dalo dělat, nějak jsem přece jen postupoval vřed.
Prvním cílem byl objekt č. 46 A-200Z na portálem železničního tunelu. Světla pořád moc nebylo a výsledky focení na 25 sekund nestály za nic. Operativně jsem změnil plány a vystoupal lesem k druhosledovému „déčku“ č. 239. Tady se už dalo fotit daleko líp. Při dalším postupu se přede mnou ukázal málo patrný levý střelecký průsek od č. 240 A-160N. Neodpustil jsem si prohlídku postavení pro protankové dělo. Vrátil jsem se na plánovanou trasu obhlídkou prvosledového řopíku č. 49 A-120N šl a za cestou stále čitelného okopu, navíc zvýrazněného sněhem. Za hřebenem následovalo „béčko“ č. 50. Neodolal jsem a vlezl dovnitř-a měl jsem po náladě. Smetiště v místnosti pro čelní palbu není celkem nic neobvyklého, ale že bude zbytek od vchodové střílny dále doslova vycpán až po strop něčím jako černá skelná vata, to mne znechutilo. Snažil jsem se nejdříve vžít do myšlení člověka, dopravujícího do lesa takové svinstvo a ještě ho tahá vstupní chodbičkou a pěchuje uvnitř. Nepochopil jsem. Tak jsem alespoň hledal nějaké spisovné označení takové osoby. Ani na to jsem nepřišel. Naštěstí jsem před pár lety udělal uvnitř fotky.
Po projití lesa mne čekalo překonání otevřeného prostoru. V lese to ušlo, ale tady se počasí projevilo. Drobný déšť, mlha, slabý studený vítr. A namrzlá zem ještě víc než v Polubném. U kapličky jsem se pokusil přejít mírně klesající silnici, ale jak jsem na ni šlápl, už jsem jel. Na objekt č. 52 jsem se tak díval jen z dálky.
Kořenov jsem víc překlouzal než přešel a začal směřovat k linii opevnění pod Štěpánkou. Lesní cesta je zimě upravená na lyžařskou stopu, teď to bylo celé rozšlapané a zmrzlé. Vyrazit teď na běžky by lo o život. Raději jsem odbočil do lesa a hrabal se jak jen to šlo. Poslední postavení objekt č. 58 na mne vykoukl mezi pořezanými smrčky. Ani v zimě se zde nenajde moc mís na focení. Teď už mne čekal jen výstup k rozhledně. Ani známé „céčko“ pár metrů od cesty mne nezlákalo k návštěvě. Parkoviště u Turnovské chaty připomínalo spíš zimní stadion. Tady už ale zbývalo jen pár metrů na Štěpánku.
Pod rozhlednou už pár lidí bylo. Kamarád Joe už měl připravené u vchodu odznaky a každého navigoval, jak se dostat po zmrzlé skále nahoru. Hned mne informoval, že kolega Jirka Dušek je na bunkru. Cestou dolů jsem si připadal jak psanec-také jsem se vyhýbal každé cestě. Jirka už si v boudě topil v kamínkách a velice pohostinně mne přivítal. Chvíli jsme si povídali, ale pak už jsem musel spěchat na vlak. Normálně je necelá hodina na tuto cestu docela v pohodě, tentokrát jsem ale měl co dělat. Nakonec jsem ale měl i čas vyfotit si příjezd vlaku na nádraží.