Jdi na obsah Jdi na menu
 


Okopy u silnice Smržovka-Lučany nad Nisou

 

Hřeben mezi Smržovkou a Lučany nad Nisou tvoří rozvodí dvou moří. Silnice ho překovává na místě zvaném „Krojčenk“ (Kreuzschenk). Do 50 let zde stával hostinec. Voda z jeho střechy stékala na jednu stranu do Nisy a dále do Odry a Baltského moře, z druhé strany do Kamenice a dále do Jizery, Labe a Severního moře. Toto místo bývá i rozhraním mezi počasím-není neobvyklé, že v Lučanech prší a na Smržovce padá sníh. Železniční trať prochází pod hřebenem tunelem.

Když jsem studoval letecké snímky z padesátých let a hledal stopy po přípravách Němců na obranu proti útoku Rudé armády ze severu směrem na Liberec, nevynechal jsem ani toto místo. Zatímco na jiných směrech ale byly vyhloubeny protitankové příkopy nebo patrné i zákopy a palebná postavení, tady jsem neobjevil nic. Vlastně nejen tady, ale ani na celé trase od Harrachova po Jablonec nad Nisou. Protože ale třeba z Kořenova nebo Polubného klesá silnice řadou serpentin, kde na jedné straně je prudký svah na druhé zase i několik metrů vysoká skála, usoudil jsem, že tady mohly být nějaké zátarasy. Stopy po nich vzhledem k rekonstrukcím už ale dávno musely vzít za své. A protože v jiných lokalitách jsem obvykle mimo protitankových příkopů žádná další obranná postavení neobjevil, vzdal jsem v této fázi snahu dopídit se nějakého výsledku.

Náhoda ale zapracovala. Důvodem se stala zcela prozaická nutnost zastávky někde v lese. Našel jsem malý plácek, vylezl z auta-a že neuhodnete, do čeho jsem málem šlápl? Ne do toho, co si myslíte, ale do zákopu. Místo se nalézá u vedlejší silničky, která odbočuje z hlavního tahu mezi Smržovkou a Lučany nad Nisou právě z „Krojčenku“. Neměl jsem v té chvíli čas na nějaký průzkum, ale věděl jsem, kam se mám vrátit.

Věděl jsem sice, že na průzkum nebudu potřebovat příliš mnoho času, ale přesto trvalo skoro půl roku, než se naskytla vhodná příležitost. Listí už bylo opadané, sníh ještě nenapadl, předpověď počasí slibovala dopoledne bez deště. A tak jsem 3.12.2011 vyrazil. Lučany mne přivítaly mlhou, ale jinak to šlo. Od železniční zastávky jsem šel po silnici na „Krojčenk“. Někde nad portálem tunelu mne zaujala hrana ve svahu nad silnicí. Vylezl jsem tam a objevil krásně dochovaný okop s výhledem právě na křižovatku. Za ním pak ještě další, menší, pro jednoho střelce. A o něco výše další úpravu terénu, navíc ve skále. Ale to bylo všechno. Když jsem pak doma kreslil plánek, zjistil jsem, že výhledu na křižovatku musela dříve bránit budova hostince a také malý lesík. Z hostince jsou dnes jsou jen těžko nalezitelné základy zarostlé křovím a lesík také zmizel. Jestli tedy toto postavení bránilo nějakou překážku, musela být umístěna až za křižovatkou. V praxi by tedy útočná kolona vyjela na vrchol, odbočila vpravo a narazila na překážku. Prakticky až v této chvíli by čelní vozidla spatřili i obránci z okopu. Pokud ale neměli nějaká již zaniklá postavení na hřebínku východně od svého postavení, bylo jejich postavení neudržitelné. Mohli se řídit buď heslem „vystřel a uteč“ nebo držet pozice. Útočník by se ve skrytu za budovou, lesíkem a hřebínkem rozvinul, obešel obranu za hřebínkem a umožnil obráncům padnout za führera. Kdo ví, možná i to bylo touhou nějakých fanatických hitlerjugend.

Povzbuzen prvním objevem jsem pokračoval k dříve objeveným okopům. Jejich poloha mi ale už dříve vrtala hlavou. Nebylo moc ve stylu Němců budovat své postavení na vyvýšenině a více-méně přivrácená ke směru útoku. Napadla mne i teorie o polní hlásce protivzdušné obrany. Důvody pro její vybudování by se daly nalézt. Východním směrem by bylo možno pozorovat údolí Kamenice směrem k Tanvaldu, kde se např. v závodě Tornwalder Maschinenfabrik (později Totex) vyráběly díly V2. Severovýchodně pak bylo možno sledovat vzdušný prostor nad závodem Tofa Albrechtice (dnes Detoa), kde se vyráběly makety letadel pro Luftwaffe, překližkové přídavné nádrže a snad i součástky kulometů. Teorie poněkud přitažená za vlasy, ale musel jsem ji prověřit. Jižně od okopů se totiž nalézá kóta hřebene, kde by se mohlo nalézat další postavení s výhledem směrem na Jablonec nad Nisou. Strávil jsem dobře půl hodiny běháním po lese, prolezl jsem bažinu i ohradu s ovcemi a mohl se utěšit pouze konstatováním že i „negativní výsledek je výsledek“. Pak už jsem byl ale u hlavního cíle své výpravy. Zákopový systém není příliš rozsáhlý a tvoří zjednodušeně podkovu. V nejvyšším bodě tvoří vidlici s krátkými rameny. Ze severního mohl být výhled nad portál železničního tunelu a na silnici stoupající od Smržovky ke „Krojčenku“. Ve vrcholu podkovy u silnice se nalézá rozměrná jáma. Ta ale mohla vzniknout i později nějakou těžbou. Spodní rameno není zdaleka tak lomené jako horní, ale na konci se prudce lomí o 90° a klesá napříč vrstevnicemi bez nějakého výraznějšího zakončení. Ale bez patrného napojení se vpravo a o něco níže nalézá rozměrná jáma. Mohlo to být postavení houfnice nebo minometu stejně jako pozůstatek těžby. Dovedl bych si zde představit i Ringstand Rs58c v levém provedení, rozměry by odpovídaly. Ale „tobruk“ v Čechách? To už je hodně přitažené za vlasy. Azimut případné palby směřuje poněkud za „Krojčenk“, ale pokud vezmeme v úvahu rozevření palebného vějíře, tak se skutečně mohlo o nějaké postavení jednat. Ale taky může být „přání otcem myšlenky“.

Co mne na okopech zaujalo, je jejich šířka. Nikde jsem nic podobného neviděl. Podle obnažených kořenů stromů ale možná byly spíš dost hluboké a sesutím se teprve rozšířily. Nebo je budovali dobře živení pánové z Volksturmu.

Průzkum zákopů nevnesl příliš světla do jejich vzniku a použití. Pokud měly bránit nějakou překážku v sedle mezi Smržovkou a Lučany nad Nisou, byly poměrně vzdálené. Vzhledem k zástavbě kolem silnice a předpokládanému zalesnění nebyly jejich palebné nebo pozorovací úkoly zrovna jednoduché. Při pohledu na mapu schematicky zachycující stav na konci války je patrná i velké množství budov lemujících silnici. Případná palba nějakou zbraní větší ráže by jistě byla značně destruktivní. A pokud by působila ve prospěch postavení na opačné straně silnice, pak by tam dlící posádka jistě začala svá postavení velice rychle prohlubovat.

Nakonec průzkumu mne napadla ještě jedna otázka. Pokud byly okopy určeny k obraně „Krojčenku“, hrozilo nebezpečí obejití postavení útočníkem po vedlejších silnicích vedoucích ze Smržovky . Jak byl zajištěn týl? Zákopy jsem žádné východním směrem nenalezl. Jediným „podezřelým“ místem je výkop v v zatáčce silnice. Tady mohl být umístěn kulomet ovládající prostor směrem k dnešní nové zástavbě a fotbalovému hřišti. Ale i tato interpretace rýhy je možná účelová.

V historických materiálech jsem zatím neobjevil žádnou zmínku o bojových akcích v posledních hodinách války v tomto prostoru. Vím jen, že Smržovku osvobodila 88. střelecká divize generálmajora N. S. Samochvalova, který pak měl více než měsíc sídlo v Parkhotelu. Jeho jménem pak byla pojmenována skalní vyhlídka nad nádražím. V posledních letech bohužel Smržovští na svého osvoboditele zanevřeli a z „Vyhlídky gen. Samochvalova“ je zase jen „Vyhlídka“….

Na závěr byl chtěl podotknout ještě jednu věc. Okopy přímo u sedla „Krojčenk“ lze téměř s jistotou považovat za dílo Němců z konce války. Rozpaky ale budí ty vzdálenější. Příliš totiž nezapadají do „německé“ koncepce obrany. Mohli je také vykopat pro účely svých cvičení i příslušníci Lidových milicí, podobně jako třeba u Křížového buku. Další možnost je, že jsou daleko staršího data a pocházejí z válek v 19. století. Na to se mi ale zdají značně zachované. Ale to už je další, zatím nezodpovězená, otázka.


 


 

PRAMENY


 

65. výročí osvobození, J. Kurfiřt, Rychnovský zpravodaj 9.5.2010

vlastní průzkum 3.12.2011

letecké snímky z let 1953

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář