Protitankový příkop z konce války v úseku K-1
Velkou zajímavostí a nerozřešenou otázkou úseku lehkého opevnění K-1 Mníšek je tzv. kanónový objekt. Kolem jeho vzniku se vedly dlouhé diskuze, jejichž závěrem je verze o jeho výstavbě československou armádou v době mobilizace. Nebyl jsem nikdy zrovna přívržencem této teorie. Jsem spíše názoru, že se jedná o objekt pro kulomety německého původu z konce války. Moje poslední průzkumy a studia leteckých snímků z r.1953 i současnosti možná podporují tuto teorii v širších souvislostech.
Při průzkumech polního opevnění v prostoru MRU jsem si uvědomil podobnost protitankových příkopů s některými příkopy u nás, které vůbec nezapadají do naší předválečné koncepce obrany. Vývoj obrněné techniky během války si vynutil i patřičné změny rozměrů překážek proti nim a také taktické pojetí německé obrany bylo zcela jiné. Výrazným znakem německé koncepce je využívání především čelních paleb a dále umístění hlavní linie obrany za horizont. Rozsáhlé terénní úpravy sice nebylo možno skrýt před leteckým pozorováním, ale při vlastním pozemním útoku se útočící jednotky teprve při dotyku s obranou linií měly možnost orientovat. V tom okamžiku už ovšem byly pod palbou obrany. A právě takovou situaci se nyní pokusím popsat v prostoru Mníšku.
Protitankový příkop začíná nad silnicí v Nové Vsi u Mníšku u lesní cesty, která před ním protíná linii řopíků mezi objekty K-1/92 a K-1/93. Je zde velice dobře dochován, i když je hodně zarostlý. Pokračuje přímo po vrstevnici, pak se stáčí vpravo, překračuje údolí a u silnice prochází těsně v týlu objektu K-1/284. Tento prostor je ale hodně bažinatý, nachází se zde jakási skládka stavebního materiálu a potom nově postavené domy. Proto jsem od průzkumu upustil. U našeho objektu se ale zastavme. Je totiž zachycen na dobových fotografiích (Ukradené pevnosti, str.128, oba horní snímky) a terén v týlu je rovný. Z toho vyplývá původ příkopu po r.1938.
Od řopíku až na opačnou stranu silnice již nenajdeme nic. Odbočuje zde totiž cesta ke zmíněné skládce a údržba vozovky se řídila jinými požadavky, než bylo dochování případných úprav pro překážky. Za silnicí je ale situace docela zajímavá. Zemina z krátkého přímého úseku mezi náspem silnice a svahem byla použita na zvyšující val podél příkopu, což je v tomto prostoru jediný případ. Ve svahu to ale vypadá, že zde stavitelé narazili na skálu. Zřejmě ji pouze upravili na kolmou stěnu a krátkým obloukem napojili spodní část s vlastním příkopem, přičemž překonali i výškový rozdíl asi 2m. Navazující část zaujme svoji mohutností. S největší pravděpodobností zde byl upraven nějaký terénní zářez, jinak si nelze ani při známé německé gigantománii hloubku vysvětlit. Směrem nahoru se však rozměry stávají rozumnější až k docela normálnímu zakončení v louce pod „kanónovým“ objektem. Tady byla část pokračující k týlu objektu K-1/285 A-140Z a potom část příčky vpravo zcela zahrnuta, aby nebránila hospodářskému využití louky.
Zachovaná část příčky spojující obě ramena překážky začíná v malém lesíku a klesá k terénnímu zářezu. V této části byla velkou měrou evidentně využita konfigurace terénu. Zářez byl patrně vytvořen malým potůčkem a byl pouze upraven skopáním svahu. Problém možná tvořila pouze jeho horní část nad napojením příčky, které by bylo možné využití pro vniknutí přímo do příkopu. Rýha zde je rozšířena a možná zde byla nějaká protitanková překážka. Směrem dolů se kolmý břeh do dneška velice dobře zachoval. Po vstupu do lesa nalezneme opět několik desítek metrů příkopu, který se odklání od rozbahněného dna zářezu. Tato umělá část končí u dnes již nevyužívaní cesty. Tady končily také moje poznatky vyčtené z mapy. Jak ale bylo toto údolí zabezpečeno? Protéká jím potok a po obou jeho stranách vedla cesta. Podél nevyužívané cesty byl směrem po proudu opět odkopán břeh potoka a potom následoval kolmý zlom přes potok napříč údolím, který je v poměrně prudkém svahu na opačné straně zakončen odkopem. Pravděpodobně zde bylo opět použito protitankových překážek. A to je také zakončení této „panzersperre“.
Vojenská poučka praví, že každá překážka je účinná pouze v případě, že je pod palbou obránců. V tomto směru je ale pozůstatků v terénu minimum a ještě nejsou často moc průkazné. Začněme opět v jihozápadní částí nad Novou Vsí. Musíme si uvědomit, že obranné prostředky nemusely být nutně umístěny za protitankovým příkopem. V našem případě by se obránci nalézali v údolí bez patřičného přehledu o situaci. Naproti tomu les vlevo od příkopu se přímo nabízel pro vybudování dominujícího postavení na kótě Závětří 432,4. Jedná se především o prostor vpravo od řopíku K-1/93 na pokraji lesa. Tady je výkop, snad i s přístupovou cestou. Snad se jednalo o postavení děla. O něco výš v lese u cesty je další výkop, možná nějaký úkryt, ale kdo ví. Téměř na vrcholu nalezneme rozsáhlou jámu, pravděpodobně malý lom. Jestli byl vjezd do něho směrem od severu upraven pro potřeby obrany nebo se jedná opět pouze pozůstatky těžby je další otázka. V každém případě odtud vybíhá spojovací okop končící po několika metrech u střeleckého okopu. Provedení ale spíše odpovídá československému předválečnému provedení. Možná se v těchto místech křížily střelecké průseky objektů č. 93 a č.95. Ostatně v tomto prostoru mohlo být vše dílem našich vojáků, protože překážky probíhaly více vpředu. A to je vše, co jsem zde nalezl. Do svých úvah nyní vložím i „kanónový“ objekt. Jeho umístění na kótě bylo dalším důležitým bodem obrany. Zatímco čelní střílna mohla působit severně na horizont a silnici, levá chránila předpolí kóty Závěří 432,4m.n.m nad Novou Vsí. Stále se ale nemohu zbavit dojmu, že vybrání ve střílně měla sloužit pro polní lafetu kulometu. Rozměrný vchod by zase svědčil pro umístění děla. Faktem je, že celá stavby je naprostou improvizací. Německý předpis po polní opevňování z 1.6.1944 (která mi mimochodem občas připadá jako příručka pro kutily) nic podobného neuvádí. Tady vidím nesoulad s německým naturelem. Autorem projektu ale mohl být v chaotickém závěru války nějaký „folkšturmák“, který o nějakém předpisu neměl ani tušení. Rozhodně stavební provedení svědčí o využití materiálu typu „co dům dal“. Ani taktické umístění nedává jednoznačnou odpověď-zbraně mohly podporovat linii řopíků i obranu příkopu. Ale zpět do terénu. Od tohoto objektu vpravo klesá plochý hřeben. V louce se nic nezachovalo a po vstupu do lesa není situace o moc lepší. Za objektem na kraji lesa je ostrá hrana, která mohla dobře sloužit obráncům. Malý okop se nalézá přímo u příkopu, další výše položené prohlubně jsou diskutabilní. Nad zlomem překážky do údolí s potokem je mezi skalami místo s nakupenými kameny. Umístění má celkem logiku a proč by někdo v lese rovnal na jedno místo kameny? Posledním podezřelým místem je docela rozměrné zahloubení u cesty za zlomem příkopu přes potok. Ale taky zde kdysi dávno někdo mohl těžit kameny na základy svého obydlí. Posledním prostorem, který se přímo nabízí pro umístění postavení obránců, je nad svahem za potokem. Plný naděje jsem se sem vyškrabal-a vůbec nic. Zřejmě zalesněné svahy neumožňovaly dostatečný přehled.
Zajímavé na celé situaci předpokládané obrany je naprostá ignorace našich předválečných lehkých objektů. Nejen že nejsou využity pro vlastní obranu, ale ani nejsou nijak znehodnoceny proti využití útočníkem. Přitom některé jsou v těsné blízkosti obranné linie a mohly sloužit minimálně jako úkryt.
Jaké závěry lze tedy přijmout z uvedeného popisu? Považuji za nezpochybnitelný fakt, že je zde německý protitankový příkop. Jiný účel si nedovedu představit a nezapadá do linie našeho opevnění. Absence jednoznačného zákopového systému je zase v protikladu s rozsahem příkopu. Možná nebyl už čas na další práce nebo na eliminaci řopíků. Ale kde se v tom případě vzaly kapacity na výstavbu „kanónového“ objektu? Ale nebyla naše armáda na tom podobně? Otázek tedy spíš přibylo než naopak. Ale snad tato stať-i když v mnoho směrech spekulativní-pomůže někomu k dalšímu pátrání po dosud bílých místech historie.
PRAMENY:
-vlastní průzkum 20.11.2010
-archiv autora
-www.ropiky.net
-Lakosil, Svoboda, Čermák-Ukradené pevnosti, 1.vydání 2007
-L. Stejskal, J. Stejskal-Drama 38
-Stehlík-Lexikon těžkých objektů, 1.vydání 2001